Francie (francouzsky La France, výslovnost /fʀɑ̃s/), oficiální název Francouzská republika (francouzsky République française, výslovnost /ʀepyblik fʀɑ̃sɛz/) je demokratický stát, jehož většina území (někdy označovaná jako Metropolitní Francie) se nachází v západní Evropě. Francouzskou republiku tvoří i tzv. Zámořská Francie, která zahrnuje území v Karibiku, Severní a Jižní Americe, v Indickém oceánu a Oceánii. Francouzi metropolitní Francii kvůli jejímu geografickému tvaru často přezdívají L'Hexagone (šestiúhelník). K Francii patří také malý ostrov Korsika.
Je členskou zemí Severoatlantické aliance a je jedním ze zakládajících členů Evropské unie a Organizace spojených národů. Je jedním z pěti stálých členů Rady bezpečnosti OSN s právem veta, jednou z osmi uznaných jaderných mocností a členem sdružení osmi nejvyspělejších států světa G8. Spolu se Spojeným královstvím je Francie jedinou doposud existující koloniální velmocí.

Největší část území Francie (metropolitní Francie) se nachází v západní Evropě, kde hraniční na severovýchodě s Belgií (délka hranic 620 km) a Lucemburskem (73 km), na východě s Německem (450 km) a Švýcarskem (572 km), na jihovýchodě s Itálií (515 km) a na jihu se Španělskem (649 km), Andorrou (56,6 km) a Monakem (4,5 km). Francouzská republika je tvořena i tzv. zámořskou Francií, která sestává z území v Severní a Jižní Americe (kde má Francouzská Guyana 673 km dlouhou hranici s Brazílií a 520 km se Surinamem), v Indickém a Tichém oceánu, Karibiku (ostrov Svatý Martin je rozdělen na francouzskou a nizozemskou část hranicí o délce 10,2 km) a Antarktidě. (suverenita deklarovaná v Antarktidě nebyla uznána většinou jiných zemí).
Evropská část Francie zaujímá plochu 543 965 km². Na severu a západě je krajina rovinatá s mírným vlněním, na zbytku území převážně pahorkatá a hornatá. Ve francouzských Alpách se nachází nejvyšší bod západní Evropy Mont Blanc (4 810 m). Další hornaté kraje země zahrnují Pyreneje, Centrální masív, Jura, Vogézy, Armorský masív a Ardeny. Největšími francouzskými řekami jsou Loira, Rhône (pramenící ve Švýcarsku), Garonna (ve Španělsku), Seina a část toku Rýnu. Loira je zároveň také nejdelší francouzskou řekou.
Francie se skládá z 18 regionů. Ty jsou dále děleny do 101 departementů, které jsou očíslovány (podle pořadí v abecedě), což má následně význam např. pro směrovací čísla nebo poznávací značky aut. 13 regionů leží v evropské části Francie (France métropolitaine), z nichž jeden tvoří Korsika se zvláštním statutem (collectivité territoriale), a zbylých pět je tvořeno vždy jen jedním departmentem a bývají tak označovány jako zámořské departementy a zámořské regiony (Départements et régions d'outre-mer, zkratka DOM-ROM, jmenovitě se jedná o Réunion, Mayotte, Francouzskou Guyanu, Martinik a Guadeloupe).
Departmenty se dále rozdělují na 342 arrondisementů, do kterých se nevolí žádné zastupitelstvo a které mají smysl pouze pro zařazení a administraci. Arrondisementy se člení na 2054 kantonů, ale ty opět slouží jen k administraci a rozdělení voličů. Poslední článek tvoří obce, kterých je ve Francii 36 700. Obce jsou samosprávné s voleným zastupitelstvem (obecní rada).
Původně měly arrondisementy i kantony určité pravomoci a vlastní zastupitelstva, v případě městských obvodů tento stav skončil rokem 1940 díky vládě ve Vichy a definitivně odstraněn založením Čtvrté republiky v roce 1946. V případě kantonů tomu tak bylo mnohem dříve.
Kromě 18 regionů a 101 departmentů pod francouzskou suverenitu spadají Nová Kaledonie, Wallis a Futuna, Francouzská Polynésie, Clippertonův ostrov, Saint-Pierre a Miquelon, Svatý Bartoloměj, Svatý Martin a Francouzská jižní a antarktická území. Teritoria v Pacifiku nadále používají frank jako svou měnu, i když byla v Evropě nahrazena eurem. Polynéský frank má však kurs vázán na euro.
Již od pravěku byla Francie křižovatkou obchodu, migrace obyvatelstva a invazí. Ve starověku území Francie obývali Keltové (Galie a Bretaň) a Aquitánci (Baskicko), později se zde usazovali Římané a Germáni (Frankové, Vizigótové, Burgunďané a Vikingové). Tyto kmeny a národy se mezi sebou po staletí mísily a výsledkem je dnešní populace. Kromě dávných dob zde byla ještě vlna migrace v 19. století a to hlavně lidí těchto národností : Belgičané, Italové, Španělé, Portugalci, Poláci, Arméni, a Židé z Východní Evropy a Maghrebu. Od 60. let 20. století se do Francie stěhují Arabové, Berbeři, černoši z Afriky a Karibiku, Číňané a Vietnamci. Do Francie se vracejí také francouzští kolonisté z Alžírska a dalších bývalých kolonií tzv. Černé nohy.
Zjišťovat rasu, etnickou příslušnost a náboženství při sčítání lidu je zákonem zakázáno. Je ale odhadováno, že 40% francouzské populace má předka, který pochází z nějaké migrační vlny, což dělá z Francie etnicky nejrůznorodější zemi v Evropě (úroveň je srovnatelná např. s USA či Kanadou). Dále jsou známa data z testování novorozenců na srpkovitou anémii, které se provádí pouze u osob s původem v rizikových oblastech mimo Evropu. Podle těchto údajů bylo v roce 2012 34,44% novorozenců nebílých, což představovalo zvýšení z 27% v roce 2006. 
Od 19. století byl historický vývoj populace Francie velmi atypický oproti zbytku Západního Světa. Na rozdíl od zbylé Evropy nemá Francie zkušenosti se silným populačním růstem v 19. století a na počátku 20. století. Na druhou stranu v druhé polovině 20. století zažila mnohem větší populační explozi než kterýkoliv jiný evropský stát.

Imigrace - na přelomu čtyřicátých a padesátých let 20. století přicházely do Francie především italské pracovní síly. Do konce roku 1962 se jejich počet zvýšil na 630 000. V roce 1945 byl založen Státní migrační úřad, jehož činnost spočívala v náboru a zprostředkování zahraničních pracovních sil. V šedesátých letech 20. století se prostřednictvím dvoustranných smluv se Španělskem, Portugalskem, Jugoslávií a zeměmi bývalých kolonií, tj. Marokem a Tuniskem, silněji rozvinula snaha o najímání pracovní síly z jižní a jihovýchodní Evropy a také ze severní Afriky. V polovině padesátých a šedesátých let 20. století dosáhl počet úředně hlášených cizinců (bez Alžířanů) čísla 2,3 milionu. V letech prudkého rozvoje se imigrace vymkla kontrole. Migranti přicházeli stále častěji spontánně nebo na osobní výzvy. Ztráta kontroly nad imigrací na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 20. století a zvýšený nárůst nelegálních pracovních poměrů vedly k tomu, že došlo k omezování možností jak přiblížit způsoby zprostředkování práce a pracovní či bytové možnosti minimálním sociálním požadavkům. Nelegální práce a vysoká nezaměstnanost vedly ke stupňování napětí mezi domácími obyvateli a imigranty, především severoafrickými, ale také mezi jednotlivými etnicko-kulturními skupinami přistěhovalců. Počátkem osmdesátých let 20. století začalo docházet k otevřeným vzpourám a pouličním bitkám s policií. Ukončení náboru pracovních sil změnilo charakter imigrace, který se projevil zvýšeným příchodem dalších rodinných příslušníků především z mimoevropských oblastí (ze severní Afriky a Turecka). V polovině devadesátých let 20. století odvozovalo svůj původ z celkového počtu 55 milionů Francouzů asi 18 milionů alespoň částečně od rodičů nebo prarodičů pocházejících ze zahraničí.

Jazyk - podle článku 2. ústavy je úředním jazykem Francie francouzština, románský jazyk odvozený z latiny. Dále je používána němčina a arabština.

Náboženství - tradičně dominantní římskokatolická země se znatelným protiklerikálním vlivem. Svoboda náboženství je dána ústavou; inspirace pochází ze Všeobecné deklarace lidských práv. Dominantní koncept vztahu mezi veřejnou sférou a věřícími zabezpečuje, že vláda a vládní instituce (jako například školy) by neměly zasahovat do věcí víry a stejně tak církev by se neměla žádným způsobem angažovat v politické činnosti. Vláda samotná neudržuje statistiky o víře svých občanů. Statistiky The World Factbook ukazují následující čísla: Římskokatolické křesťanství 83–88%, islám 5–10%, protestantismus 2%, židovské náboženství 1 %. Avšak podle průzkumu z roku 2003 považuje 41% lidí existenci boha za vyloučenou, 33% se považuje spíše za ateisty a 51  lidí o sobě řeklo, že jsou křesťané.
Na počátku 20. století žilo ve Francii mnoho lidí na venkově a řídili se podle křesťanských tradic. Během tohoto století nastalo ale mnoho změn: došlo k vylidnění venkova a mnoho lidí se odvrátilo od křesťanství. Toto vedlo k mnoha změnám ve společenských zvycích.
Mnoho mladých muslimů ve Francii čelí diskriminaci a vysoké nezaměstnanosti, která na předměstích Paříže dosahuje přes 50%, a na jejich komunitu mají stále větší vliv radikální islamističtí salafisté. Podle analýzy z roku 2016 zavedení islámského práva šaría podporuje 72% francouzských muslimů a 35% muslimů ve Francii považuje za ospravedlnitelné použití násilí na ochranu víry.

Francouzská kuchyně je styl vaření pocházející z Francie, který se vyvíjel celá staletí společenských a politických změn. Už ve středověku napsal šéfkuchař královského dvora Guillaume Tirel (aka Taillevent), kuchařku Le Viandier, jednu z nejranějších sbírek receptů středověké Francie. V 17. století se La Varenne a významný šéfkuchař Napoleona a dalších hodnostářů, Marie-Antoine Carême, přikláněli k menšímu používání koření a k hojnějšímu využití bylin a jemných ingrediencí, což signalizovalo začátek moderní kuchyně. Sýr a víno jsou hlavní součástí kuchyně, které představují rozmanité role na regionální a národní úrovni, s mnoha variacemi podle označení původu zboží (Appellation d'origine contrôlée - AOC). Způsob přípravy jídel francouzské kuchyně významně ovlivnil kuchyně téměř všech západních zemí a její kritéria jsou používána téměř všemi západními kuchařskými školami. V listopadu roku 2010 byla francouzská gastronomie přidána organizací UNESCO na světový seznam nemateriálního kulturního dědictví UNESCO.

Nápoje nejsou součástí francouzské kuchyně, i když jsou s ní spojené. Ve francouzské kuchyni se nápojům, kterými začíná hodokvas, říká apéritifs (aperitiv) (doslova: že otevírá jídlo). Nápojům, které hodokvas končí, se říká digestiv. Během jídla se pije víno a voda, od předkrmů, přes hlavní jídlo, až po sýr a dezert. Aperitivy jsou obecně suché a jsou ideální pro zahájení oběda: Suze, Calvados, Armagnac, ale také Kir, Champagne a někdy i mírné alkoholické nápoje, jako crèmes. Během chodů se víno a voda skvěle doplňuje s rozmanitostí francouzské kuchyně. Vína rosé jsou chutná, ovocná a měkká a mohou tak doprovázet mnoho pokrmů, suché rosé podporuje saláty, (např. Tavel) a mírné Rosé může doprovázet ovocné saláty, tartes aux fruits (ovocné koláče) a sladké nebo jemná dezerty jako crème brûlée. Suché bílé víno jako Alsace, Sauvignon se doplňuje s dary moře. Červená vína jsou ideální k masům, zejména k červeným masům, a také k sýru, například Bordeaux, Bourgogne, Merlot, Anjou. Lehce slazená vína jsou vhodná s většinou dezertů, například Sauternes, Coteaux du Layon, ale také šampaňské brut. U velkých chodů jsou minerální vody oceňovány pro své digestivní vlastnosti: Badoit je obecně považována za dobrou eau de table. Pro zakončení jídla jsou vhodné likéry (např. Chartreuse) nebo likérová vína (Grand Marnier), ale i koňaky a proč šampaňské (Francouzi si vůbec rádi připíjejí a nikoho tak nepřekvapí, že na francouzském stole stojí láhev šampaňského vlastně pořád.) Je také důležité poznamenat, že vin chaud je recept a také nápoj. Mnoho vín vstoupí jako součást do receptů už ne jako nápoj, ale jako ingredience (např. v omáčkách). 

Počasí ve Francii: střídají tyto typy podnebí: západ: oceánické klima, vlhká a chladná léta...východ a horské oblasti: polovnitrozemské klima s tuhými zimami a horkým létem...centrální a severní region, Paříž- přechodné klima s chladnými zimami a horkým létem...jih: středozemské klima s mírnými zimami a horkým létem. 

Doprava: Letecky z Prahy létají pravidelné linky do Lyonu nebo Paříže. Spojení zajišťují především České aerolinie a francouzská společnost Air France. Relativně levné letenky zajišťuje také společnost Student Agency (www.studentagency.cz).
Autem cestování po francouzských silnicích je trochu odlišné od způsobu cestování u nás. Například oproti Itálii je cestování po Francii nesrovnatelně jednodušší. Francouzští řidiči jsou totiž rozhodně ohleduplnější než jejich italští kolegové, mnohdy ohleduplnější i než čeští řidiči.
Především se po francouzských silnicích pohybuje více motocyklů a skútrů než je tomu u nás. Pro ně je charakteristické, že nerespektují jízdu v jízdních pruzích. Při jízdě v koloně předjíždějí celé kolony aut zpravidla prostředkem silnice či jízdním pruhem nevíce vlevo.
Barvy směrových dopravních značek jsou trochu odlišné od těch našich. Zatímco v Česku jsou směrové tabule na dálnice na zeleném podkladu, směrové tabule na ostatní silnice jsou na modrém podkladu, ve Francii tomu je zcela naopak.
Trochu odlišná a zpočátku ne zrovna jednoduchá bude pro mnohé také orientace na křižovatkách. Podobně jako například v Itálii, je i ve Francii běžné, že jsou jednotlivé směry označeny až ve výjezdu z křižovatky.
Při jízdě městem je především nutné zmínit, že jízdní pruhy zde jsou užší než u nás. Zcela běžné zde jsou šikany, retardéry či jiná zpomalení před přechody pro chodce. Rychlostní limity - dopravní předpisy zejména co se týče rychlostních limitů jsou ve Francii vesměs dodržovány. Rychlostní limity jsou ve Francii naprosto stejné, jako je tomu u nás. V obci 50, mimo obec 90, na dálnicích 130 km/h.
Dodržování rychlostních limitů je velmi často kontrolováno několika stovkami stacionárních automatických radarů. Ty jsou umístěny zejména v okolí velkých měst. Na velkou většinu z nich jsou řidiči s předstihem upozorňováni.

Dálnice - naprostá většina francouzských dálnic je placená. Placení je uskutečňováno pomocí mýtného. Tyto placené dálnice jsou před nájezdy na ně značeny nápisem peage. Na většině úseků placení funguje tak, že si na počátku placeného úseku vyzvednete u turniketu lístek, k zaplacení dochází při sjezdu z dálnice nebo na konci placeného úseku v hotovosti či platební kartou. Při vjezdu do místa výběru mýtného je třeba sledovat piktogramy, které svítí nad jednotlivými vjezdy do turniketů. Pokud zde svítí červený křížek, je tento turniket uzavřen, musíme si vybrat jiný. Pokud zde svítí oranžové písmeno t, je tento turniket určen pro tzv. Telepas, tedy pro ty, kteří platí mýtné automaticky elektronickým způsobem. Pokud nad vjezdem do turniketu svítí zelená šipka, je to jízdní pruh určen pro většinu z nás. Zde totiž probíhá hotovostní platba mýtného, pokud zde kromě zelené šipky svítí také symbol platební karty, lze za dálnici platit bezhotovostně platební kartou.
Velmi častými začínají být také automatické turnikety pro placení mýtného, kde není žádná budka s obsluhou, ale do určené štěrbiny se zasune lístek a do dalších štěrbin se vhazují mince či vkládají bankovky. Narazili jsme na automatické turnikety, kde se peníze vhazují do jakýchsi košů.
Směrové tabule na dálnice jsou oproti Česku na modrém podkladu, zatímco ty ostatní na podkladu zeleném. Dálnice jsou označeny písmenem A (Autoroute) a číslem silnice, hlavní silnice jsou značeny písmenem N (Nationale), silnice, které jsou obdobou našich okresních silnic jsou označeny písmenem D (Departáment).
Směry vedoucí k dálnicím jsou ve Francii často značeny pouze směrovou tabulí s šipkou a číslem dálnice. Až teprve před nájezdem na dálnici jsou uvedeny konkrétní směry této dálnice.
Zajímavostí rovněž je, že nám dobře známé SOS oranžové budky jsou ve Francii umístěny nejen podél dálnic, ale také podél hlavních silnic.
Směrové značení na dálnicích je velmi kvalitní. Ačkoliv je maximální rychlost na dálnicích ve Francii stanovena na 130 km/h, na neplacených úsecích dálnic je rychlost většinou snížena na 110 km/h.
Neplacené dálnice jsou v Bretani na severu Francie, neplacené jsou pak dálniční obchvaty měst, neplacená je však také dálnice A20 z Vierzon přes Limoges do Brive ve střední Francii.
Většina dálničních úseků je čtyřproudá (dva jízdní pruhy v každém směru), v okolí měst se počet jízdních pruhů zvyšuje. Šestiproudé dálnice se nacházejí v okolí Paříže, ale také na jihu země jako například snad jedna z nejfrekventovanějších dálnic A9 Barcelona - Nimes - Lyon, ale také dálnice A8 Nice - Marseille.
Pokud rozumíte francouzsky, tak možná přivítáte možnost poslouchat nonstop dopravní zpravodajství. Všechny dálniční úseky ve Francii jsou totiž pokryty signálem Rádia Trafic FM, které vysílá v celé Francii na kmitočtu 107,7 MHz. Dopravní informace jsou prokládány po celý den hudbou středního proudu, takže je stanice poměrně poslouchatelná.

Benzín - hustota čerpacích stanic ve Francii je podobná hustotě čerpacích stanic v Česku. Nejrozšířenější síť čerpacích stanic zde mají společnosti Shell a Total. Ty jsou umístěny zejména u dálnic. Ceny benzínu se ve Francii neliší příliš podle regionů jako je tomu u nás, ale spíše podle toho, kde je čerpací stanice umístěna. Nejdražší benzín je při dálnicích.
Nutno však upozornit na jednu málo zmiňovanou skutečnost. Většina benzínových stanic s výjimkou těch při dálnicích bývá uzavřena nejen v noci, ale také o nedělích a svátcích. Pro tuto příležitost zde fungují benzínové stanice označené symbolem 24/24 h. Ty mají stojany, které jsou vybaveny platebními terminály, které po vložení platební karty a zadání správného kódu PIN vydají benzín. Pokud tedy nedisponujete platební kartou a hodláte po Francii cestovat i v neděli, neopomeňte si včas zajistit plnou nádrž benzínu.
Na dálnicích jsou benzínové pumpy rozmístěny přibližně po padesáti kilometrech, před vjezdem k benzínové čerpací stanici je na ceduli uvedena vzdálenost následující čerpací stanice. Odpočívadla jsou pak na dálnicích rozmístěna po každých deseti kilometrech.

Používané termíny v dopravě - francouzština je poněkud odlišný jazyk nejen od češtiny, ale také i od angličtiny, proto není od věci připomenout některé termíny, které naleznete nejen na francouzských silnicích. To, co u nás označujeme jako výjezd či exit na dálnici nebo výjezd z parkoviště, je označováno nápisem SORTIE. Zejména na křižovatkách se často setkáváme s označením směru TOUTES DIRECTIONS, což označuje směr výjezdu křižovatky pro všechny směry. Pokud je pro některé směry jeden směr, ty ostatní směry jsou označeny termínem AUTRES DIRECTIONS. Častým termínem je i termín GRATUIT, který znamená zdarma. Jsou tak označena bezplatná parkoviště či toalety. Při snaze najít cestu do centra je dobré sledovat směrovky s nápisem CENTRE VILLE.

Nejlepší období pro návštěvu Francie je od května do poloviny července a od poloviny srpna do konce září. Období od poloviny července do poloviny srpna je nejrušnější; říjen a leden jsou obvykle deštivé.
Pro zimní sporty je nejvhodnější období mezi prosincem a dubnem.

TOP destinace 

Carcassonne - město -  dnes nejpůsobivější středověkou citadelou v Evropě. Jádro města tvoří Chateau Cintal z 12. století. Je možné se projít po hradbách kolem středověkého opevnění. Jsou zde zachovany strážní věže či otvory pro lití oleje a vrhání kamenů na dobyvatele. Uprostřed středověkého města uzavřeného v pevnosti se nachází románsko-gotická katedrála St. Nazaire s nádhernými vitrážemi a kamennou deskou ze 13. století, na které je vyobrazeno obléhání Carcassonne v roce 1209. 

Montpellier  - město na jihu Francie, správní středisko departementu Hérault a celého regionu Languedos-Rousillon. Leží 10 km od pobřeží Středozemního moře. S 244 tisíci obyvatel představuje deváté největší město Francie. Montpellier je nejen průmyslovým městem, ale především sídlem starobylé univerzity, která byla ve středověku kulturním centrem jižní Francie. Ve městě se narodili například svatý Roch. Montpellier dnes patří k nejrychleji se rozvíjejícím městům jižní Francie. Život ve městě se točí okolo Place de la Comédie s množstvím kaváren. Na jeho jednom konci stojí budova opery z 19. století a kašna se sousoším Tří Frácií. V severní a západní části města se klikatí středověké uličky lemované městskými domy ze 17. a 18. století. V 16. a 17. století byl Montpellier baštou protestantů. V roce 1622 jej vystavil ničivému obléhání trvajícímu 8 měsíců Ludvík XIII, po kterém zůstalo nedotčeno jen málo středověkých konstrukcí. Město však toho dokázalo využít ve svůj prospěch a vybudovalo nová nádherná městská sídla s nádvořími a kemennými schodišti. Chcete-li si vychutnat nádheru umístění tohoto města mezi pohořím, projděte se po Promenade de Peyrou. Této formální zahradě z 18. století vévodí velkolepý neoklasicistní chateau d'eau, fontána a akvadukt. Na sever od promenády se pak nachází jedna z nejstarších botanických zahrad v Evropě - Jardin des Plantes.

Paříž - hlavní město Francie, které má se svými předměstími pod názvem Velká Paříž více jak 11 miliónů obyvatel a je dnes považováno  za jedno z nejhezčích měst na světě. Nejznámnější a nejnavštěvovaněšjší dominantou Paříže je Eifelova věž. Tato více jak tři sta metrů vysoká věž se tyčí na prostranství bývalého vojenského cvičiště a byla postavena v roce 1889 u příležitosti stého výročí Velké francouzské revoluce. Věž byla postavena třemi sty dělníky za necelé dva roky. Na stavbu bylo použito více jak 2,5 miliónů nýtů. Po nějakou dobu po svém dokončení byla věž nejvyšší stavbou na světě. Během jednoho roku provozu se vrátily veškeré náklady spojené s její výstavbou. Do prvního patra je možné se dostat po 360 schodech či některým ze tří výtahů umístěných ve třech ze čtyř pilířů věže. Musíte však počítat s tím, že si na vstupenky a následnou cestu nahoru vystojíte i několika hodinovou frontu. My jsme zde čekali asi hodinu. Výtahem se z přízemí dostanete přímo do druhého patra. Pokud máte zájem vidět Paříž opravdu z ptačí perspektivy, je možné přestoupit ve druhém patře na výtah do třetího patra. Nad sebou pak uvidíte pouze televizní antény. Pohled na město z výšky 300 metrů je opravdu impozantní. Vstupenka do třetího patra stojí 11 €. Nejvyšší patra Eiffelovy věže tvoří vlastně patra dvě. To níže položené je zasklené a jsou zde uvedeny všechna hlavní města a jejich směry včetně Prahy. O patro výše je již otevřený ochoz. Pokud sjedete výtahem níže do druhého patra, máte možnost navštívit dále několik obchodů se suvenýry či restauraci. V prvním patře Eiffelovy věže se pak dále nachází také expozice historie Eiffelovy věže či kinosál, kde je promítán film o vzniku této dominanty. Je zde i několik restaurscí a pošta. Z výše uvedeného vyplývá, že návštěva Eiffelovky včetně front na vstupné a výtah zabere minimálně tři hodiny. Na vlastně jediném kopci v Paříži leží další turisty velmi navštěvovaná památka a sice katedrála Sacré-Ceur. Čtyři malé kopule, ale i ta hlavní největší, jsou typicky orientálního slohu. Čtyřhranná zvonice, nacházející se v zadní části, je vysoká 84 metrů a je v ní umístěn slavný zvon "Savoyarde", který patří k největším zvonům na světě a váží 19 tun. Průčelí baziliky tvoří tři arkády nad kterými jsou umístěny dvě jezdecké sochy, představující dvě oblíbené postavy francouzské historie, krále Ludvíka, zvanný Svatý, a Jany z Arku. Na ostrově Île de la Cité se pak nachází Chrám Notre Dame, jehož stavba byla zahájena v roce 1163 a po 182 letech, v roce 1345, dokončena. Patří mezi skvosty středověké architektury hlavně pro svůj unikátní přechod od pozdně románské ke gotické architektuře. Průčelí je zdobeno četnými sochami. Výška věží je 69 m. Louvre je nejvýznačnější veřejná budova v Paříži. Název pochází od původního loveckého zámečku, který kdysi stával v těchto místech uprostřed lesa zvaného Loupara či Louverie.
Původ vzácných sbírek Louvru sahá do 16. století, kdy sbírky započal František I., dále Ludvík XIV. koupil sbírky bankéře Jabacha a Karla I., které ale zůstávaly v soukromí. Až za Revoluce roku 1793 bylo v Louvru oficiálně otevřeno veřejné muzeum, v němž byla sloučena nejrůznější díla roztroušená po královských zámcích, kostelích a klášterech. Po různých vítězných bitvách, kdy francouzská vojska přinášela z jiných zemích vítězné kořisti, se stal Louvre významným evropským i světovým muzeem.
Vítězný oblouk, neboli Arc de Triomphe de l'Étoile dal postavit Napoleon Bonaparte na znak své moci a vítězství v bitvách. Byl vybudován v letech 1806 - 1836 a stojí uprostřed náměstí Charles de Gaulla (formálně Place de l'Étoile) na západním konci slavného pařížského bulváru Champs-Elysées. Samotný Vítězný oblouk měří přes 51 metrů vysoký a 45 metrů široký. Je to druhý největší vítězný oblouk na světě.

Remeš - je správním centrem kraje Champagne, centrem výroby šumivého sektu. Za shlédnutí stojí kromě ochutnávky šumivého sektu zejméně katedrála Notre Dame. Katedrála se začala stavět v roce 1211. Byla však poničena požárem, poté však byla navržena přímo pro korunovace, proto došlo k jejímu rozšíření. Rozhodně se tak nešetřilo na konstrukci ani na výzdobě. Katedrála, zejména její skleněné výplně utrpěly v průběhu druhé světové války. Proto jsou mnohé výplně nově vytvořené ve druhé polovině dvacátého století. Zajímavostí katedrály je také skutečnost, že ačkoliv byla několikrát dostavována a přestavována, celá je postavena v gotickém slohu. Pokud máte zájem shlédnout korunovační klenoty, navštivte biskupský palác Calais du Tau hned v sousedství katedrály.

St. Tropez - byla až do dvacátého století malá nijak nevýznamná rybářská vesnice snadněji dostupná z moře než z pevniny. Dnes je to jedno z nejvyhledávanějších míst nejen na celém Azurovém pobřeží. Název městečka pochází od křesťanského mučedníka, římského důstojníka Torpese, jehož dal popravit císař Nero. O popularitu tohoto městečka se zasloužila především v padesátých letech 20. století Brigitte Bardotová, když v ulicích města natáčela film A bůh stvořil ženu, který proslavil nejen ji, ale i St. Tropez. Pro české turisty je St. Tropez známo spíše sérií filmů o místní četnické stanici s legendárním Luisem de Funesem. Dnes zde celebrity kotví své jachty či zde mají své vily, což přitahuje množství turistů. Nad městem se tyčí pevnost, která nabízí úžasné výhledy nejen na St. Tropez samotné, ale také na celý mořský záliv.

Francouzské středohoří - hornatý region ležídí přímo uprostřed Francie. Jeho starověkým středem je Auverge, osídlené lidmi pravděpodobně mnohem dříve než jakékoliv jiné místo Francie. Největším znakem této oblasti jsou zejména ohromné sopečné krátery, které nabízejí pohled podobající se měsíční krajině. Tato nádherná krajina Massif Central je ideálním místem pro pěší turistiku, horolezectví i raftování či rogalové létání. Místní architekturu představují žulové farmy, bytelné břidlicové střechy s vikýři, otevřené verandy používané k sušení zimních zásob. Zajímavým městečkěm v oblasti je zejména Le Puy-en-Velay, které se nachází uprostřed náhorní plošiny, ze které vyrůstá záplava sopečných kuželů, které působí bizardním dojmem. Snad i proto se městečko stalo v minulosti významným poutním místem. Na vrcholku jednoho ze sopečných kuželů stojí kaple, na vrcholku dalšího pak socha Notre-Dame-de-France. Většina sopečných vrcholů se nachází v přírodní rezervaci Parc Regional des Volcans d'Auvergne. Dnes jsou již všechny sopky dávno vyhaslé. Jednou z nejnavštěvovanějších sopek je vrchol Puy se Dome, která je nejstarší a se svými 1 464 metry nejvyšší horou pohoří Monts Dome. Pro Kelty byla tato sopka posvátnou horou, Římané zde pak postavili z lávových kamenů chrám zasvěcený bohu Merkurovi. Na vrchol Puy de Dome je možné vyjet autobusem nebo se vydat pěšky po zvlněné římské trase. Nahoře na vrcholu se nachází informační centrum , tabule s popsanými panoramatickými tabulemi, restaurace a geologické muzeum. Na jihu se pak zvedá pohoří Monts Dore, jeho nejvyšším vrcholem je Puy de Sancy, který je se svými 1 885 metry současně i nejvyšším vrcholem střední Francie. Nahoru je možné se dostat kabinovou lanovkou z města Mont-Dore a poté pěšky.

Gorges du Verdon - jeden z nejhlubších a nejširších kaňonů v Evropě. Tento jeden z nejhlubších a nejširších kaňonů v Evropě, přírodní div a jedinečné prostředí, je oblastním přírodním parkem poskytujícím útočiště neobvyklé flóře i fauně. Geograficky se tato soutěska nachází v průsečíku Alp a středozemní krajiny, přičemž výsledkem je obrovská rozmanitost přirozených prostředí a množství rostlin a živočichů, včetně rozličných druhů kapradin či dravců, které nenajdete nikde jinde. Průjezd kaňonem s mnohými zastávkami trvá téměř tři hodiny. Zastavujeme se za mostem Pont de l´Artuby, kde se nachází restaurace a prodejna se suvenýry. Jsou zde také tzv. balkony, tedy vyhlídkové plošiny, odkud je nádherný výhled dolů do několika set metrového srázu s říčkou dole.

Provence - jedna z nejnavštěvovanějších oblastí Francie. Tato oblast jižní Francie je spojena především s vůní levandule, ale také výbornými vínem. Tato oblast se může pyšnit celou řadou nádherných míst: Pont du Gard - římský akvadukt, jehož hlavním úkolem bylo zásobování Avignonu a okolí vodou. Voda byla přiváděna z pramene od Úzes, vzdáleného zhruba 48 kilometrů, systémem akvaduktů, příkopů a tunelů vyhloubených do tvrdé skály. Celkový spád činil 17 metrů a technické dovednosti potřebné k uskutečnění tohoto projektu, byly ohromující. Akvadukt se svými třemi ohromnými patry oblouků stojí dodnes téměř neporušený a překlenující řeku Gordon. Její břehy jsou obklopeny koupajícími se a opalujícími lidmi, takže návštěva tohoto místa opravdu stojí za to. V roce 1985 byl zařazen mezi památky UNESCO. Avignon - opevněné město a jedno z nejnaveštěvovanějších míst jižní Francie. Své vrcholné období prožíval Avignon ne 14. století, kdy zde mělo své sídlo několik papežů. Poprvé se Avignon stal srdcem římsko-katolické církve v roce 1309, když sem papežský dvůr přestěhoval papež Klement V. Poslední papež odsud prchl v roce 1403, to už se ale jednalo o vzdoropapeže (Benedikt XIII.). Hlavním turistickým lákadlem je tak Papežský palác. Další neméně zajímavou památkou je známý most St-Bénezet, který končí uprostřed řeky. Tento most ze 12. století byl v 17. století výrazně poničen, když jej zčásti odnesla řeka. Z původních 22 mostních oblouků se dodnes zachovaly pouze čtyři.

Camarque - ráj plameňáků a černých býků jižní Francie skrývá území, které je na evropské poměry velmi exotické. Camargue, to je 140 000 hektarů bažin, kanálů, ostrovů, lagun, rákosových polí, zasolených marší, vlhkých luk a lužních lesů. Camargue, to je rozevřená delta řeky Rhôny, která zasahuje jak hluboko do Středozemního moře, tak i do vnitrozemí, až k městu Arles...Village des Bories - středověká vesnice složená z kamenných obydlí vybudovaných na neolitických principech, z nichž některá byla obydlena ještě na sklonku šedesátých let dvacátého století.  Domy jsou postaveny jako skládačka z kamenů poslepovaných spolu snad pouze blátem. Stavby byly většinou bez oken.

Pyreneje - evropské pohoří, které odděluje Pyrenejský poloostrov od zbytku Evropy. Toto pohoří tvoří zároveň přirozenou hranici mezi Španělskem a Francií. V jednom z horských údolí se pak nachází stát Andora. Po staletí byla hlavní část Pyrenejí mozaikou maličkých republik. Tento region si stále uchivává svůj charakter. Toto pohoří je rájem pro pěší turisty, jelikož pohořím prochází jedna z nejproslulejších dálkových tras GR10, která začíná u Středozemního moře a končí až u Atlantského oceánu. Od roku 1967 existuje Pyrenejský národní park, který má rozlohu 45 700 hektarů a zahrnuje nejpůsobivější pyrenejské scenérie včetně úžasného Cirque de Gavarnie. V tomto přísně střeženém národním parku trvale nežijí žádní lidí. Lov zvířat a trhání květin je zde přísně zakázáno. Pyrenej jsou domovem více než 400 druhů rostlin, z nichž 160, jako například lomikámen či různé druhy orlíčků a lilií nenajdete nikde jinde. Tato rozmanitá květen poskytuje útočiště celé řadě jedinečných motýlů, kako například gavarnie modrý či gavarnie prsténkový. Mezi zdejší savce patří také pyrenejska antilopa, symbol tohoto parku má špičky svých rohů charakterieticky zatočené dozadu. Mezi další vzácné druhy patří sněžné koroptve, svišti a pyrenejský vychuchol.

Zámky na Loiře - řeka Loira je nejdelší francouzskou řekou. Mnohokrát hrála významnou roli v dějinách země. V jejím širokém údolí vyrostly pevnosti a zámky, jež sloužily panovníkům k obraně před nepřáteli, ale také jako místo odpočinku, bujarých radovánek a milostných pletek. Pohádkové zámky v údolí řeky Loiry skutečně stojí za to. Každý ze zámků je mimořádný něčím jiným. Největší pýchou zámku Villandry jsou nádherné renesanční stupňovité zahrady, která je uvedena do původního stavu v renesančním stylu ze 16. století s květinami, zeleninou a bylinami vysázených do nejrůznějších geometrických obrazců. Před méně než sto lety byl tento zámek zarostlý lesním porostem. Zahrady se dnes nacházejí ve třech úrovních a jsou propojeny stinnými pergolami a fontánami. Na horní terase je vodní zahrada, ve které je obrovská nádrž. Pod ní je zeleninová zahrada s ovocnými stromy a bylinami uspořádanými do geometrických tvarů. Na jižní terase je okrasná zahrada věnovaná lásce, jejíž květinové záhony uspořádané v geometrických útvarech znázorňují plameny, motýly, srdce a dýky, symbolizující různé podoby lásky.
Druhým nejnavštěvovanějším zámkem ve Francii je Chenonceau hned po Versailles. Původně tu stávalo nevelké opevněné sídlo. Teprve v šestnáctém století započalo postupné přebudování. Říká se, že zámek je možná nejromantičtější ve Francii. Turisty láká především svou polohou, když se zámecká budova tyčí jako most přes řeku Loiru. K nádvoří zámku vede platanová alej. Za pozornost zámku Chenonceau rozhodně stojí rozsáhlá zámecká kuchyně, která nabízí mimo jiné celou řadu kuchyňského náčiní a nářadí a množství krásně vyleštěného měděného nádobí.
Jením z nejvýstřednějších zámků je pak Chambord,  který je i největší ze zámků na Loiře. Uvnitř se ukrývá 440 komnat a 85 schodišť, na střechách se tyčí 365 komínů - jeden krb pro každý den v roce. S budováním tohoto zámku bylo započato po roce 1519. Na jeho stavbě pracovalo celých 25 let téměř 2000 řemeslníků a zedníků. Hlavní schodiště stoupá hlavní věží nahoru až do věže s lucernou. Je postaveno jako dvojitá spirála a bylo vybudováno zřejmě dle návrhu Leonarda da Vinchiho. Komnaty toto schodiště obklopují ze čtyřech stran. Nejobdivuhodnější je však střecha. Nachází se zde množství věží a vížek, je zde i několik střešních teras, které nabízejí výhled do širokého okolí.

Carnac - Menhiry (památka), které se nacházejí v především v okolí obce Carnac, jsou tisíce kamenných mohyl a chodbových hrobů vytesaných z tvrdé žuly a uspořádaných do různých seskupení tajemnou neolitickou civilizací. Jak a nebo proč, se s určitostí dodnes neví. Z těchto všech staveb jsou pak vytvořeny nejúžasnější kamenné kruhy a řady v Carnacu. Vzhledem k tomu, že kameny byly pravděpodobně postaveny už v době 5 000 let před naším letopočtem, jsou mnohé z nich starší než proslulý Stonehenge a v dnešní době jsou považovány za nejvýznamnější prehistorické naleziště v Evropě. Některé z těchto kamenných řad mohly být původně až 4 kilometry dlouhé a sestávaly z tisíce menhirů. Stavba takovéhoto rozsahu musela být pro civilizaci, která ji budovala, zcela nepochybně nesmírně důležitá. Archeologové všeobecně upřednostňují teorii, že tyto stavby tvořily jakousi astronomickou observatoř.

Mont Saint Michel je malý žulový ostrov uprostřed mořské zátoky se stejným jménem, kousek od hranic Bretagne s Normandií. První stavba se na skále Saint Michel objevila již v osmém století. V desátém století na tomto ostrově založil Richard I., vévoda normandský, benediktinské opatství, které bylo postupně obklopeno klášterními budovami, které byly po staletí rozšiřovány, přestavovány či bourány. Klášter prosperoval a již ve dvanáctém století se stal nejvíce prosperujícím klášterem ve Francii. Ačkoliv je dnes místo obklopené davy turistů, stále zde plyne klášterní život. Ostrov je od pevniny vzdálený 2 km a je s pevninou spojený uměle vytvořeným násypem se silnicí, kterou při přílivech nikdy nezalije voda. Na ostrově je postaveno město, nad nímž se ve výšce 80 m tyčí slavný klášter. Celé město i s klášterem je monumentální stavba, představuje historicky nejpamátnější místo Francie a celé západní Evropy, ve středověku to bylo slavné poutní místo.

Pont du GardPamátka - unikátní akvadukt z doby Římanů...posláním akvaduktu, který je dodnes funkční, bylo zásobování Avignonu a okolí vodou. Voda byla přiváděna z pramene od Úzes, vzdáleného zhruba 48 kilometrů, systémem akvaduktů, příkopů a tunelů vyhloubených do tvrdé skály. Celkový spád činil 17 metrů a technické dovednosti potřebné k uskutečnění tohoto projektu, byly ohromující. Akvadukt se svými třemi ohromnými patry oblouků stojí dodnes téměř neporušený a překlenující řeku Gordon. Její břehy jsou obklopeny koupajícími se a opalujícími lidmi, takže návštěva tohoto místa opravdu stojí za to.

Versailles - město nedaleko Paříže proslulé zejména palácem ze 17. století a také překrásnými pěstěnými zahradami, které posloužily jako kulisa v mnoha filmech i pohádkách. Zámecký areál vzdálený 17 kilometrů od Paříže se rozhodnul postavit v roce 1661 Ludvík XIV. Král se svým dvorem, který čítal pět později až dvacet tisíc lidí, se sem nastěhoval v roce 1682. Versailles se stalo politickým srdcem Francie do roku 1789, kdy revoluční dav vtrhnul do paláce a Ludvíka XVI. Odvezl do zajetí v Paříži. Zámek byl vybudován kolem původního loveckého zámečku Ludvíka XIII. Okolní zahrady jsou vybudovány na ploše 815 hektarů, kde byla vybudována zahrada se sochami, fontánami, okrasnou a zeleninovou zahradou. Ústředním prvkem je vodní nádrž neboli také Velký kanál s Apollónovou fontánou, která znázorňuje koňské spřežení vynořující se z vody a mířící směrem k zámku. Velký kanál je možné využít i pro relaxaci v podobě projížďky loďkou. Za pozornost rozhodně stojí také množství živých plotů, soch či menších fontán.

Doklady -  občan ČR může vstupovat na území kontinentální Francie, zámořských departementů a teritorií a ostatních členských států EU na základě platného cestovního pasu nebo občanského průkazu. Od 1.1.2006 platí, že k opuštění území ČR k cestě do států EU lze jako cestovní doklad použít občanský průkaz se strojově čitelnými údaji, pokud nemá oddělenu vyznačenou část (tj. bez odstřiženého rohu). Dle vyjádření MV ČR je občanský průkaz cestovním dokladem pouze pro držitele dokladu. MV ČR tedy nedoporučuje, aby občan ČR mladší 15 let, který cestuje společně s rodičem a je zapsán v jeho občanském průkaze, cestoval bez vlastního cestovního dokladu pouze na základě tohoto zápisu v občanském průkaze. Při cestě autem je nutný řidičský průkaz, technický průkaz (carte grise) a pojištění (carte verte).
Víza a režim vstupu -  v souvislosti se vstupem České republiky do Evropské unie/EHP má každý státní příslušník ČR právo pobývat v jiném členském státě EU (tzv. volný pohyb osob), a to na základě čl. 18. Smlouvy o založení ES, který stanoví, že "každý občan Unie má právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států". Právo pobytu může být omezeno pouze v případech odůvodněných veřejným pořádkem, veřejnou bezpečností nebo ochranou zdraví. Turistický a studijní pobyt je v kontinentální Francii časově neomezený. Pro zámořská území Francie (zámořské departementy i zámořská teritoria) platí bezvízový styk na dobu kratší tří měsíců, pro pracovní pobyty je však nutné pracovní povolení. Totéž platí pro pobyty delší tří měsíců v zámořských departementech. Naproti tomu pro pobyty delší tří měsíců v zámořských teritoriích, jejichž účelem není pracovní či obchodní činnost, je nutné vízum, a to na základě konzultace se zástupcem daného zámořského teritoria. Občan ČR nemá v rámci turistického pobytu přihlašovací povinnost. Při kontrole nezletilé osoby do 18 let cestující bez doprovodu dospělé osoby mohou vyžadovat francouzské úřady písemný souhlas rodičů s cestou do zahraničí.

Zastupitelský úřad České republiky ve Francii - adresa: 15, Avenue Charles Floquet, 75007 Paris, tel: +33 (0)1.40.65.13.00
Fax: +33 (0)1.40.65.13.13, e-mail : paris@embassy.mzv.cz internet: www.mzv.cz/paris


Konzulát - adresa: 18, rue Bonaparte, 75006 Paris, tel : +33 (0)1 44 32 02 00, fax : +33 (0)1 44 32 02 12,
e-mail: consulate.paris@embassy.mzv.cz ,úřední hodiny pondělí, úterý, středa, pátek: od 09:30 do 12:30 hodin, čtvrtek: zavřeno.


Velvyslanectví Francouzské republiky - Velkopřevorské nám. 2, Praha 1 118 00, tel. 251 171 711, fax: 251 171 720,
e-mail: ambafrcz@france.cz, web: www.france.cz

Jachting ve Francii
Do Francie můžete jet do dvou zcela odlišných oblastí. Na západní pobřeží do Atlantikem omývané Bretaně - výchozím přístavem je buď Crouesty nebo Lorient. Bretaň nabízí oceánský jachting se vším všudy - silné proudy, velký rozdílem mezi přílivem a odlivem, který se počítá na metry, nádherné drsné pobřeží s majáky, ale i stálý vítr, jež využijete ve velice oblíbeném před vlnami chráněném zálivu u Vannes (Golf du Morbihan.
Druhá destinace je Francouzská riviéra.  Se svým přijemným klimatem, krásnými městečky, absencí silného větru a vlnobití v sezóně bude vyhledávána zřejmě více rekreačními jachtaři. Základnu Kiriacoulis v Bormes les Mimosas lze využít jak pro plavbu okolo pobřeží Cote Varoise nebo k blízkým ostrovům Le Levant s bohatým podmořským životem díky přírodní rezervaci. Nejbližší korsický přístav Calvi je 110 Nm a cesta vede přes mořskou rezervaci mořských savců, kde se vyskytují i velryby. Doplout lze při dostatku času až na Sardinii.
Každopádně je Francie poměrně neprávem opomíjená destinace, která má co nabídnout, i když  je méně častá destinace pro české jachtaře. Je to zřejmě její vzdálenosti a přetrvávajícím pocitem, že bude jistě drahá. Opak je pravdou. Váš nákup ve zdejším hypermarketu bude překvapivě o dost levnější než v Česku a o kvalitě potravin ani nemluvě.

Výhody - výběr oblastí dle složitosti plavby,  možnost náročného jachtingu nebo dlouhé přeplavby na Korsik,  mírný  vítr ve Středomoří, větší v Atlantiku,  riviéra, evropská smetánka, delší sezóna, žádné povinné průkazy, Policie vás nechá na pokoji , maximálně popřeje  šťastnou plavbu!...krásná městečka, příznivé ceny v hypermarketech - víno!...
Nevýhody - v Bretani bude foukat dost, na riviéře málo, je to trošku z ruky, nejdostupnější oblast okolo francouzské riciéry je menší a pro začátečníky, méně ostrovů než v Chorvatsku, větší vzdálenosti na Korsiku. Sezóna pro běžné jachtaře začíná v dubnu a končí v říjnu, tak o 1 až 2 měsíce delší jak v Chorvatsku.

Vybrané lokality, maríny,  přístavy:
Bormes les Mimosas - základna Kiriacoulis

je v ideálním místě naproti ostrovům Iles d'Hyeres. Cesta kromě posledních 20 km vede až z Prahy po dálnici. Njkratší cesta je asi přes Rakousko a Itálii, byť pobřežní fr. dálnice je velmi často přerušována mýtnými bránami. Druhá možnost je přes Německo a dolů Francií. Je třeba dodat, že francouzské dálnice jsou poměrně drahá záležitost.

Francouzská riviera -Cote 'dAzur
je poměrně proslavené místo. Pro jachting je to též zajímavá destinace. Najdete zde přijemné klima, teplé moře, řadu pláží a i když fr. riviéra patří k nejzastavěnějším pobřežím, i zde naleznete krásné přírodní zátoky. Zejména oblast Côte Varoise (the coast of the Var) - tedy západní část fr. riviéry od italských hranic (Menton) po Toulon v departmantu Var je plná krásných letovisek a přírodních pláží a rozeklaného pobřeží. Spolu s ostrovy Iles d' Hyeres (Le Levant, Porquerolles, Port Cros), 
 které jsou mimořádně krásné a stranou turistického ruchu s bohatým mořským životem (rezervace, armádní teritorium) je to ideální místo pro rekreační jachting, neboť v sezóně zde bude teplé moře a mírný vítr.  Dá se tu strávit od týdne a ž po 14 dní, neboť pobřeží má délku celkem asi 400km.  Je to poměrně dosti navštěvované prestižní místo a tak v sezóně dosti navštěvované i samotnými francouzi. Jachta je ale obrovská výhoda, protože se vyhnete zácpám na silnici, pokud budete chtít navštívit známá letoviska jako Saint Tropec nebo St Raphael. Z moře můžete vidět jak starou zástavbu tak zbohatlické vily evropské smetánky. I zde jsou ale opuštěné zátoky, přestože rozhodně ne tak často, jako někde na jižních Sporadech v Řecku. Útěk do lůna přírody pak umožňují málo obydlené ostrovy poblíže pevniny.
Sezóna pro běžné jachtaře začíná v dubnu a končí v říjnu, řekněme tak o 1-2 měsíce delší jak v Chorvatsku.
Více zde: http://www.yachtmeni.cz/kam-na-jachtu/francie/

Zámořská Francie (francouzsky France d'outre-mer) je souhrnné pojmenování pro ta území a teritoria, které spadají pod francouzskou suverenitu, ale neleží v Evropě, v tzv. Metropolitní Francii. Běžně se pro ně používá zkratka DROM-TOM (Départements et régions d'outre-mer - Collectivités d'outre-mer) a jsou rozesety po celé Zemi - v Tichém, Indickém a Atlantském oceánu, Karibiku, Jižní Americe a Antarktidě. Jedná se o zbytek dříve mnohem rozsáhlejší francouzské koloniální říše.
Podle vztahu zámořského území k Francouzské republice rozlišuje několik různých druhů právních statusů zámořských území. Jsou to: Zámořský departement a region: zkratka DOM-ROM, jsou plně integrovanou součástí Francie.
Zámořské společenství: zkratka COM, má jiné postavení než DOM-ROM, ale je hodně podobné funkci departementu.
Společenství sui generis je obdobou Zámořských společenství, ale má vyšší stupeň autonomnosti a volnější svazek s Francií.
Zámořské teritorium je speciální status, který mají pouze Francouzská jižní a antarktická území.
Soukromé vlastnictví státu je řízeno přímo hlavou státu - prezidentem, ten ale může jmenovat svého zástupce, kterého pověří správou tohoto území — Clippertonův ostrov.

Francouzské Antily je souhrnné pojmenování pro ostrovy v Karibiku, které spadají pod správu Francie. Jedná se o 2 zámořské regiony a departementy Martinik a Guadeloupe a zámořská společenství Svatý Martin a Svatý Bartoloměj.
Všechny ostrovy jsou součástí souostroví Malých Antil. Guadeloupe je tvořen dvěma ostrovy propojenými úzkou pevninskou šíjí - Basse-Terre a Grande-Terre. Kromě toho pod správu Guadeloupe patří i okolní menší ostrovy Îles des Saintes, Marie-Galante a La Désirade. Ostrov Svatý Martin je rozdělen na francouzskou a nizozemskou část. Tyto dvě oblasti jsou známé pod názvy „Saint-Martin“ pro francouzskou část a „Sint Maarten“ pro nizozemskou část.
V minulosti během koloniálního období byly francouzské pozice v Karibiku rozsáhlejší. Francie ovládala ostrovy Dominika, Svatá Lucie, Svatý Kryštof, Svatý Vincenc, Grenadiny, Grenada a Tobago. Pod francouzskou správu patřila i západní část ostrova Hispaniola (pod názvem Saint-Domingue), po krátkou dobu dokonce celý ostrov.