|
|
Námořní právo
Mezinárodní MOŘSKÉ právo lze definovat jako soubor právních norem upravujících vztahy mezi státy, které používají moře. MOŘSKÉ právo se opírá o dvě zásady: volnost moří a přiznání pobřežnímu státu právo kontroly v pásu vod přiléhajícím ke břehům té které pobřežní země.
1. Rozdělení mořských vod
V současné době platí Ženevské Úmluvy schválené na konferenci OSN o námořním právu. Konference se konala v Ženevě v roce 1958 za účasti 86 států a jejím cílem byla úprava námořního práva připravená mezinárodní právní komisí OSN.
Schválené Úmluvy se týkají:
a) Teritoriálního moře a přilehlého mořského pásma
b) Volného moře
c) Kontinentálního šelfu
d) Rybolovu a ochrany biologických zásob volného moře
Mořské vody lze rozdělit na:
a) mořské vnitřní vody (internal waters)
b) moře teritoriální (territorial waters)
c) moře volné (high sea)
Do volného moře lze rovněž zahrnout přilehlé mořské pásmo, pásmo rybolovu a případně kontinentální šelf.
1.1 Mořské vnitřní vody 
jedná se o oblast mezi pevninou a základní linií teritoriálního moře (zátoky, přístavní vody ap.). Základní linie teritoriálního moře bývá vyznačena na mapách, její průběh je znázorněn na obrázku. V přílivových vodách probíhá linie podél nejnižšího stavu hladiny při odlivu, u tvarovaného břehu spojuje linie jednotlivé body pobřeží, je-li břeh lemován ostrovy, probíhá linie na vnější straně ostrovů.
Pobřežní stát je plně suverénní nad svými vnitřními vodami. Může rozhodovat o přístupu cizích lidí do svých přístavů. Zde platí zásada, že lodě všech států mají právo pokojného průjezdu pobřežními vodami. U vojenských plavidel je zpravidla nutný předchozí souhlas daného státu.
Plavidlo podléhá zákonům navštívené země v oblasti plavby, celních, zdravotních, imigračních zákonů a rovněž zákonům o ochraně hranic. Jestliže loď proplouvá pobřežními vodami, nemůže pobřežní stát loď zadržovat nebo měnit její směr plavby za účelem výkonu civilní jurisdikce vůči některé osobě na palubě lodi.
Ve věcech občanskoprávních nesmí pobřežní stát provést exekuci lodě, leda, že by šlo o závazky nebo odpovědnost, které loď sama převzala nebo které ji postihly během plavby vodami pobřežního státu.
Trestní jurisdikce pobřežního státu nemá být vykonávána nad cizími loděmi, které proplouvají pobřežními vodami s výjimkou:
a) jestliže následky trestního činu postihují pobřežní stát
b) jestliže trestní čin je s to porušit klid v zemi nebo pořádek v pobřežních vodách
c) jestliže pomoc místních úřadů byla vyžádána kapitánem lodi nebo konzulem země, pod jejíž vlajkou loď pluje
d) jestliže je nezbytné zabránit nedovolenému obchodu s omamnými látkami
Je dobré vědět, že cizí plavidlo může být na vnitřních vodách zadrženo pouze na základě rozhodnutí soudu.
1.2 Teritoriální moře
Jedná se o pásmo vod zahrnutých do „teritoria“ pobřežního státu. Jeho šíře je podle mezinárodního práva 12 námořních mil, některé státy mají šíři teritoriálního moře menší (3 – 6 námořních mil), jiné, převážně země Latinské Ameriky a Afriky až 200 námořních mil.
Práva pobřežního státu na teritoriálním moři se v podstatě neliší od práv, jaké stát zavedl na svém teritoriu a zahrnují: výlučné využití teritoriálního moře, správa nad ním, dozor a použití svého zákonodárství. Tato práva jsou omezena právem neškodného průjezdu. Právo průjezdu je podmíněno jeho neškodností, to je nenarušením pořádku a bezpečnosti pobřežního státu. V případě porušení této zásady může pobřežní stát přijmout nezbytná opatření k zajištění svých zájmů.
Civilnímu právu podléhá plavidlo v oblasti bezpečnosti plavby, celní ochrany, zdravotních předpisů a ochrany hranic.
Trestní právo se omezuje na udržení pořádku a bezpečnosti pobřežního státu.
Plavidlo plující v teritoriálních vodách nebo z volného moře do přístavu může být zastaveno za účelem zadržení osoby nebo provedení šetření v souvislosti s trestným činem spáchaným na plavidle, jestliže se následky trestného činu týkají pobřežního státu, jestliže trestný čin může ohrozit veřejný pořádek země nebo pořádek na teritoriálním moři a jestliže o pomoc požádal kapitán plavidla nebo konzul země, pod jejíž vlajkou loď pluje.
Jestliže plavidlo pluje z přístavu na volné moře, má pobřežní stát právo použít veškeré prostředky předpokládané jeho zákonodárstvím. Jedním z těchto prostředků je právo stíhání plavidla, které narušilo předpisy na vnitřních vodách nebo na teritoriálním moři.
Pronásledování a zajmutí plavidla může pokračovat mimo hranice pobřežních vod a zaniká, jakmile pronásledovaná loď vpluje do pobřežních vod své vlastní země nebo třetího státu.
1.3 Volné moře
Leží vně hranice moře teritoriálního. Jeho část je přilehlé mořské pásmo. Toto pásmo zpravidla uplatňují země, mající úzké pásmo teritoriálního moře. V přilehlém mořském pásmu přísluší pobřežnímu státu pouze kontrolní činnost za účelem zajištění celních, finančních, zdravotních a imigračních předpisů. Nepředpokládá se zde činnost za účelem ochrany hranic, ačkoli řada států takovou činnost v přilehlém mořském pásmu provádí.
Základem právní situace volného moře je zásada volnosti moří. Volné moře nepodléhá suverenitě žádného státu a všechny státy a jejich obyvatelé mají právo svobodně používat volné moře. Musí to ale učinit takovým způsobem, aby nezasahovaly do stejných svobod státům jiným. Volnost moří není tedy volnost absolutní, je omezena podmínkami společného využívání volného moře.
Plavidlo na volném moři podléhá právu státu, jehož vlajku nese. Výkonnou moc, to je zastavení plavidla, kontrolu dokladů nebo provedení kontroly plavidla může provádět pouze vojenské plavidlo té samé vlajky.
Vojenské plavidlo může uplatnit výkonnou moc vůči cizímu plavidlu, jestliže je důvodné podezření, že cizí plavidlo provádí pirátskou činnost, jestliže provádí obchod s lidmi a jestliže odmítne vyvěsit vlajku státu, kterému přísluší.
Obecně lze říci, že použití volného moře je spojené se zavedením celé řady mezinárodních smluv. Každý stát je povinen požadovat od kapitána lodi plující pod jeho vlajkou aby, pokud tak může učinit bez vážného ohrožení své lodi nebo posádky, poskytl pomoc jakékoli osobě na moři, která je v nebezpečí života.
Všechny pobřežní státy jsou rovněž povinny napomáhat vytvoření a udržování přiměřené a účinné pátrací a záchranné služby za účelem zajištění bezpečnosti na moři.
2. Záchranná služba na moři
Záchrannou službu organizuje každý pobřežní stát na základě vlastních předpisů. O tom, že každý stát vytváří pátrací a záchrannou službu za účelem zajištění bezpečnosti na moři hovoří Ženevská Úmluva o volném moři v článku 12. Poskytnutí pomoci na moři je kromě této Úmluvy uvedeno rovněž v článku 11 Bruselské Úmluvy o pomoci na moři a záchranné službě na moři uzavřené v roce 1919 a v Mezinárodní Úmluvě o bezpečnosti života na moři SOLAS 1974 a Protokolu k této Úmluvě z roku 1978.
Všechny tyto Úmluvy uvádějí, že každý kapitán plavidla je povinen poskytnout pomoc osobě nebo plavidlu, které se nachází na moři v nebezpečí, jestliže toto může učinit bez vážného ohrožení svého plavidla, posádky nebo cestujících.
Záchrana lidského života na moři je bezplatná, za úspěšnou záchranu plavidla, které je v nebezpečí, náleží zachránci přiměřená odměna. Tato odměna však nesmí přesahovat hodnotu zachráněného majetku. Jak tedy vyplývá z předpisů, odměnu lze požadovat, jestliže se prokáže, že existovalo nebezpečí a jestliže záchranná akce byla úspěšná. Platí zde pravidlo „no cure, no pay“, to znamená, že za záchrannou akci, která nebyla úspěšná, nelze požadovat odměnu.
Některé záchranné akce při existenci nebezpečí jsou zřejmé, např. loď je vlečena od návětrného břehu nebo pobřežních skal za rostoucího větru, jiné nemusí být jednoznačné.
Platí zde pravidlo, že jestliže požadujete pomoc, ale nenacházíte se v nebezpečí, použijete odpovídající signál, např. písmeno „V“ Mezinárodního signálního kódu, které znamená: „Potřebuji pomoc“. Jestliže je plavidlo v nebezpečí a žádá pomoc, potom použijete signály uvedené v Příloze IV Pravidla 37 Úmluvy o mezinárodních pravidlech pro zabránění srážkám na moři.
V praxi se stává, že plavidlo požaduje odměnu pouze za to, že zastavilo a udělilo rady, nebo že asistovalo při pilotáži, abychom se vyhnuli lokálnímu nebezpečí, jindy proto, že poskytlo pumpy, hasící přístroje nebo vlečné lano. V posledním případě je vhodné použít při vlečení vlastní lano nebo alespoň ukázat, že takové lano máme k dispozici. Dalšími faktory, které mohou podepřít žádost plavidla o odměnu je fyzický stav nebo nedostatek dovednosti posádky plavidla, které se nachází v nebezpečí.
Jestliže se Vaše plavidlo skutečně nenachází v nebezpečí, nepřijímejte raději pomoc od cizího plavidla. V případě potřeby dejte zcela jasně na vědomí, že máte situaci pevně pod kontrolou, a že pomoc berete jako laskavost.
Normální pojištění jachty pokrývá odměnu za záchranu, nepokrývá ale vlečení, jestliže je na jachtě porucha motoru nebo přestál vát vítr. V takovém případě je vždy důležité předem domluvit cenu, za jakou vás cizí plavidlo dovleče do přístavu. U jachtařů můžeme takovou pomoc očekávat bezplatně, nelze to ale říci o komerčních plavidlech, pro které vždy platí, že čas jsou peníze.
V situaci, že vznikne potřeba požádat o pomoc, existují dvě možnosti. Především se snažte domluvit předem rozumnou odměnu za záchranné práce, nejlépe písemnou formou. V případě ústní dohody je nutné zajistit svědka ze své posádky, který potvrdí o čem se hovořilo a jaká výše odměny byla domluvena. Celou dohodu co nejdříve zapište.
V praxi je často nemožné předem dohodnout výši odměny, dokonce mohou být problémy se vzájemnou komunikací mezi plavidly. V takovém případě se po dosažení přístavu co nejdříve obraťte na svou pojišťovnu. Vždy bude nutné zajistit fakta o události, včetně stupně rizika pro Vaše plavidlo a rovněž rizika, které na sebe vzal zachránce. Je tedy nutné doložit událost zápisy v lodním deníku, mapou se zakreslenými kurzy a polohami a odpovídajícími informacemi o stávajícím a předpokládaném počasí. Nikdy neříkejte zachránci cenu svého plavidla.
Často se stává, že cena plavidla je v pojistné smlouvě podhodnocena a v takovém případě se může stát, že celková odměna, kterou budete muset uhradit, bude vyšší, než Vám je pojišťovna povinna uhradit podle pojistné smlouvy.
Kromě těchto dokladů se na plavidle zpravidla nachází i lodní deník, jsou zde pojistky lodě, případně posádky, atesty záchranných prostředků, atesty navigačního vybavení atd. U mezinárodního osvědčení i u mezinárodního průkazu způsobilosti platí zásada, že dokumenty musí odpovídat oblasti plavby kde plujeme. S lodí, která má doklady na oceánskou plavbu můžeme samozřejmě plout v pobřežní plavbě, opačně to už bohužel není možné.
3. Povinnosti při vyplutí a vplutí plavidla
Dá se říci, že neexistuje jednoznačné pravidlo, které je nutné dodržovat při vyplutí a vplutí plavidla do přístavu. V zemích EU dochází k unifikaci předpisů, přesto se místní předpisy a zvyklosti mohou vzájemně odlišovat. O zvyklostech v té které zemi je vhodné se předem informovat. Je to možné na zastupitelském úřadě, kde pro nás můžou tyto informace zjistit.
Obecně platí, že při vyplutí oznámíme tuto skutečnost přístavním orgánům. Na kapitanátě přístavu předložíme mezinárodní osvědčení a platné pasy všech osob, které se při vyplutí nacházejí na plavidle.
Při prvním vplutí do cizího přístavu se vyvěsí vlajka „Q“ Mezinárodního signálního kódu. Po přistání co nejdříve informujeme telefonicky nebo osobně celní orgány přístavu. Telefonická informace musí obsahovat jméno lodě, jméno toho, kdo plavidlo k celnímu odbavení přihlašuje, čas, kdy jsme přistáli a přesné místo, kde s lodí stojíme. Přístavní orgány nás navštíví zpravidla sami. Vyplníme předložené formuláře a rovněž budeme muset zaplatit poplatek za stání v přístavu.
4. Zásady používání vlajek
Na plavidle se zásadně vyvěšuje vlajka státu, ve kterém je plavidlo registrováno. Státní vlajku vyvěšujeme na zádi plavidla. U plavidel typu keč nebo yawl se za plavby pod plachtami někdy vyvěšuje vlajka na topenantě bezanového stěžně. Pokud taková plachetnice pluje na motor nebo stojí na kotvě, vyvěsí se vlajka na zádi.
Někdy působí potíže odhadnou velikost vlajky. Obecně pravidlo je, že na jeden metr délky plavidla připadá asi 10 cm délky vlajky. To znamená, že na desetimetrové jachtě vyvěsíme asi metrovou vlajku. Podle tradice se vlajka vyvěšuje v 8 hodin ráno a spouští se při západu slunce. Na volném moři nejsme povinni nést vlajku, musíme ji ale vždy vyvěsit při setkání s vojenskou lodí a rovněž je vhodné ji vyvěsit při setkání s jakoukoli lodí.
V teritoriálních nebo vnitřních vodách rovněž vyvěsíme pod pravým salingem nebo pod pravým ramenem na stožárku motorové lodě (u motorových otevřených člunů na přídi nebo u velmi krátkých plavidel pod státní vlajku) vlajku státu v jehož vodách plujeme. Tato vlajka mám asi poloviční velikost oproti státní vlajce pod kterou je plavidlo registrováno.
|
|
